Povídky, knihy ...
Na počátku Nového věku
Venku se setmělo, začalo nepříjemně foukat, na obzoru byly vidět nezvykle husté černočerné mraky. Po několika hodinách, kdy už téměř všechno živé spalo, bouře provázená průtrží mračen a silným větrem udeřila v plné síle. V tu dobu kráčel nočním lesem zvláštní tvor, připomínající starce. Nepřirozeně hluboké vrásky v jeho tváři, šedý vous a zářící oči prozrazovaly, že nejde o obyčejného smrtelníka. Opíral se o mohutnou hůl, jejíž konec zdobila lebka s temným zrakem. Na sobě měl hnědavý plášť protkaný zlatem a ovázaný v pase silným motouzem. Bouře řádila přímo nad jeho hlavou, ale zvláštní bylo, že jeho plášť byl netknutý deštěm, jako by se kapky při doteku s ním ihned vypařily. Jeho kroky směřovaly k malé skalce, ukryté hluboko v lese. Když k ní dorazil, otočil jejím směrem svoji hůl. Něco si při tom mumlal a potutelně se uchechtával. Náhle z očí lebky na vrcholu jeho hole začala vystupovat černá mlha, která během chvíle zahalila celou skálu. Pak stařec do mlhy vstoupil a zmizel. Bouře ustala, mlha se rozplynula stejně tak rychle, jako zahalila skálu a po starci nebyla ani stopa. Jako by prostoupil skrze samotnou skálu do jejího nitra. Zdálo se, že les je zcela opuštěný.
Zdálo se, že les je zcela opuštěný, ale to byl velký omyl. Stařec prošel skrze černou mlhu a skalní stěnu, jako by tam vůbec žádná nebyla. Náhle se ocitnul před dlouhými kamennými schody, které vedli strmě dolů. Sestupoval úzkou kamennou chodbou ke světlu, které zářilo v dáli. Po několika minutách byl u vstupu do malé a chladné jeskyně. Uprostřed ní na kamenném podstavci ležel malý, modrým světlem zářící kámen. Na každé jeho straně se ve vzduchu vznášela velká, kůží potažená kniha. Jedna černá, jedna bílá.
Tajemný stařec nebyl v jeskyni sám. Velká černá kápě zahalující tvář, dlouhý černočerný plášť, kostnaté prsty, zrak temný a hluboký jak nicota. Mlčky hleděli jeden na druhého. Krve by se ani v jednom z nich nedořezal. Mocní čarodějové stáli uprostřed Hory kouzel a vypadalo to, že se schyluje k souboji. V tom se po obvodu jeskyně rozhořely ohně a obě knihy v jeho svitu odhalily svůj název. Na světlé knize zářilo zlatým písmem „KNIHA KOUZEL BÍLÉ MAGIE“ a na tmavé „KNIHA ČÁRŮ ČERNÉ MAGIE“. Čarodějové vytáhli hůlky, namířili je směrem ke knihám. Během pár okamžiků každý z čarodějů držel jednu knihu. Ohně zhasly, jeskyně potemněla, po čarodějích jako by se zem slehla. To vše pozorovala zvláštní bytost, která byla po celou dobu pokrčená v rohu jeskyně. Potutelně se usmála a do chladu jeskyně zašeptala: „ A dokonáno jest, Nový věk nechť je započat“. Tou postavou byl „Strážce hory“, který hlídá a střeží její tajemství.
